Rychle a zběsile aneb jaké je pracovní tempo v USA (1. část)
Ačkoliv jsme už nějaký ten den na místě a jsme natěšení na práci, zatím jsme pracovali jen jeden den, ale zase to stálo za to, protože na svatbu o 240 hostech se jen tak nedostanete.
Když jsme dorazili v úterý večer na naši ubytovnu, byli jsme netrpěliví co nás vše čeká a nemohli jsme se dočkat, až zapadneme do pracovního tempa. První dva dny jsme se postupně dozvídali o tom, jak to v resortu chodí, jaká je jejich politika a co smíme a nesmíme dělat. Kupříkladu do práce můžeme dorazit cca 40 minut předem, ale resort bychom měli opustit do 15 minut po skončení směny. A nesmím opomenout oblíbená americká videa o bezpečnosti práce, sexuálním harašení nebo podávání alkoholu. A na vše z toho na nás čekaly testy, takže o zábavu bylo postaráno.
Ve čtvrtek odpoledne jsme se měli sejít s manažery našeho oddělení, což pro mě znamená Food and Baverage, tedy pohostinství. Všichni jsme se nemohli dočkat, až se s nimi uvidíme, dostaneme základní info (hlavně zjistíme jak je to s přesčasy) a budeme moct začít pracovat. Manažeři překonali naše očekávání a prozatím vypadají super, je s nimi zábava, jsou hodní a hlavně chválí, na což nejsme zas tak zvyklý. Dozvěděli jsme se, že máme přijít v pátek pro uniformy a že se prozatím naše pozice mění na obsluhu na banketech a svatbách, protože resort čeká velká akce, na kterou potřebují každou ruku.
V pátek jsme si vyzvedli uniformy, slušivé kalhoty, bílé košile, vestičky a hlavně motýlky! Zkrátka šik oblečení, za které se nemusí stydět žádný číšník. Poté nás čekala od 3 p.m. schůzka ve stanu, kde se měla odehrávat obří svatba, na kterou se celý resort chystal. Na té jsme trochu znervózněli, protože jsme se dozvěděli, že nás čeká nejen manipulace s drahými talíři (na jeden bychom si možná vydělávali celé léto), ale také synchronizované podávání jídla, což znamená obejít do kola stůl, najít správné místo kam se postavit (nejtěžší část celé akce, protože když si stoupnete špatně, někomu zůstane v ruce talíř navíc) a pak správně servírovat. Tedy podávání jídla zleva, pak 2 kroky doleva (další těžší část, pokud si pletete pravou a levou), přehodit talíře v ruce a znovu servírovat zleva. To vše naráz, rychle a s úsměvem. Následovala rychlá zkouška a pak volno.
V sobotu jsme se už nemohli dočkat, protože nikdo z nás ještě na tak velké akci nikdy nebyl a to ani jako host nebo jako obsluha. Ráno v 11 a.m. jsme se sešli ve stanu, připravovali talíře, příbory a skleničky a snažili se připravit co nejvíce věcí. Pak následovala pauza, která měla trvat nejméně 2 hodiny a pak jsme měli secvičit synchronizované podávání s ostatními číšníky, abychom šli všichni stejně.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se po obědě dozvěděli, že si musíme dojít pro věci do stanu (z našeho ubytování cca 15 minut chůze na sluníčku a 15 zpět) vzít si věci na ubytovnu, převléct se a pak nás vyzvedne auto, které nás odveze někam úplně jinam. To jsme trochu znervózněli, protože vyzvednutí mělo být v 3:30 p.m. a večeře začínala v 6 p.m. takže jsme se začali bát o náš trénink.
Když pro nás auto přijelo, zjistili jsme, že jedeme obsluhovat nejdříve na banket, který bude po obřadu a poté se přesuneme chvilku před hosty na večeři. Takže následovalo rychlé učení se jednohubek, které jsme měli servírovat a tím teprve začala ta hlavní zábava. Pro Američana by to byl asi jednoduchý úkon, ale učte se slovíčka, která jste nikdy v životě neslyšeli a vlastně ani nevíte co znamenají a jediné co je jisté je to, že se vás na ně někdo určitě zeptá. Naštěstí byla na akci prodleva, takže jsme měli dostatek času se naučit základní věci a doufali jsme, že jakmile dostaneme jednohubky do ruky, zopakují nám o co se jedná (což se moc nedělo, občas sami nevěděli co máme na talíři za věci).
Pak nás ještě čekalo učit se pití, vypořádat se s elegantním držením těžkých táců a hlavně přemýšlením, jak budeme legitimovat chtivé mladistvé, předtím, než jim dáme alkohol. V USA se to má tak, že musíte legitimovat všechny, kdo vypadají pod 30 let. Pokud tak neučiníte a člověk bude pod 21 let a přesto mu nalijete (a přijde se na to), tak vás čeká pokuta 2500 dolarů a nebo dokonce vězení. Nemluvě o tom, že provozovatel může přijít o licenci (vím to, viděla jsem na to video) a my bychom patrně přišli o víza. A co se musí říct, v USA se to dodržuje hodně striktně. Co jsem se tu bavila s lidmi, tak pokud opravdu policisté nachytají lidi pod 21 let, tak nařídí dechovou zkoušku a pokud mladistvý nadýchá nad určitý limit, tak může trávit noc ve vězení.
Naštěstí jsem problém legitimování nemusela řešit, protože jsem nejprve nosila vodu, u které jsme se obávala, že se mi pronese (kdo by na svatbě místo koktejlů pil vodu?), ale nakonec za ni všichni byli vděční. Mladistvý byli ukáznění a spořádaně si brali vodu či limonádu, takže když jsem pak chodila s vodkou s limonádou, legitimaci jsem nemusela řešit.
Pak přišlo na řadu nošení jednohubek, to už bylo trochu děsivější, nosila jsem datle (date) zabalené ve slanině a kdykoliv jsem řekla o o jde, tak přišel na řadu vtípek, že už ale schůzku (date) mají. Trochu jsem znejistěla, jestli jim nevykládám hlouposti, ale prý se tak datle opravdu vyslovují! :-) Jeden z přítomných pánů mi dokonce řekl, že jednohubku ochutná už jen kvůli mému přízvuku.
Naštěstí vše probíhalo v pořádku a ačkoliv jsme se nejprve obávali jak to bude těžké, tak se vše povedlo. Bylo to i tím, že hosté byli neskutečně hodní a myslím si, že nám sem tam něco odpustili.
Na konec nás čekalo uklidit špinavé nádobí, kterého bylo nekonečno a čekal nás odvoz do stanu, abychom se připravili. Tehdy nastala ta největší zábava, protože když nás hnali do autobusu, všimla jsem si, že mi chybí moje spolubydlící, která se akorát chvíli před tím vydala sklízet nádobí. Řekla jsem organizátorům, že nám chybí jeden člověk a vydala se jí hledat, když jsme se konečně našly a došly k autobusu, tak nám oznámili, že zbytek už musel jet, aby se stihl připravit a my máme zatím sklízet nádobí a nějak nás zkusí dopravit do stanu. Takže nám nervozita ještě víc stoupla, protože jsem už viděly, jak se všichni naučí synchronizaci a my jediné tam pak budeme zmateně pobíhat a hledat volné místo na umístění talíře.
Jak to dopadlo se dozvíte zítra v druhé části :-)
Mějte se krásně
Ema
 |
| Foto z pixabay.com |
Ve čtvrtek odpoledne jsme se měli sejít s manažery našeho oddělení, což pro mě znamená Food and Baverage, tedy pohostinství. Všichni jsme se nemohli dočkat, až se s nimi uvidíme, dostaneme základní info (hlavně zjistíme jak je to s přesčasy) a budeme moct začít pracovat. Manažeři překonali naše očekávání a prozatím vypadají super, je s nimi zábava, jsou hodní a hlavně chválí, na což nejsme zas tak zvyklý. Dozvěděli jsme se, že máme přijít v pátek pro uniformy a že se prozatím naše pozice mění na obsluhu na banketech a svatbách, protože resort čeká velká akce, na kterou potřebují každou ruku.
V pátek jsme si vyzvedli uniformy, slušivé kalhoty, bílé košile, vestičky a hlavně motýlky! Zkrátka šik oblečení, za které se nemusí stydět žádný číšník. Poté nás čekala od 3 p.m. schůzka ve stanu, kde se měla odehrávat obří svatba, na kterou se celý resort chystal. Na té jsme trochu znervózněli, protože jsme se dozvěděli, že nás čeká nejen manipulace s drahými talíři (na jeden bychom si možná vydělávali celé léto), ale také synchronizované podávání jídla, což znamená obejít do kola stůl, najít správné místo kam se postavit (nejtěžší část celé akce, protože když si stoupnete špatně, někomu zůstane v ruce talíř navíc) a pak správně servírovat. Tedy podávání jídla zleva, pak 2 kroky doleva (další těžší část, pokud si pletete pravou a levou), přehodit talíře v ruce a znovu servírovat zleva. To vše naráz, rychle a s úsměvem. Následovala rychlá zkouška a pak volno.
V sobotu jsme se už nemohli dočkat, protože nikdo z nás ještě na tak velké akci nikdy nebyl a to ani jako host nebo jako obsluha. Ráno v 11 a.m. jsme se sešli ve stanu, připravovali talíře, příbory a skleničky a snažili se připravit co nejvíce věcí. Pak následovala pauza, která měla trvat nejméně 2 hodiny a pak jsme měli secvičit synchronizované podávání s ostatními číšníky, abychom šli všichni stejně.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se po obědě dozvěděli, že si musíme dojít pro věci do stanu (z našeho ubytování cca 15 minut chůze na sluníčku a 15 zpět) vzít si věci na ubytovnu, převléct se a pak nás vyzvedne auto, které nás odveze někam úplně jinam. To jsme trochu znervózněli, protože vyzvednutí mělo být v 3:30 p.m. a večeře začínala v 6 p.m. takže jsme se začali bát o náš trénink.
Když pro nás auto přijelo, zjistili jsme, že jedeme obsluhovat nejdříve na banket, který bude po obřadu a poté se přesuneme chvilku před hosty na večeři. Takže následovalo rychlé učení se jednohubek, které jsme měli servírovat a tím teprve začala ta hlavní zábava. Pro Američana by to byl asi jednoduchý úkon, ale učte se slovíčka, která jste nikdy v životě neslyšeli a vlastně ani nevíte co znamenají a jediné co je jisté je to, že se vás na ně někdo určitě zeptá. Naštěstí byla na akci prodleva, takže jsme měli dostatek času se naučit základní věci a doufali jsme, že jakmile dostaneme jednohubky do ruky, zopakují nám o co se jedná (což se moc nedělo, občas sami nevěděli co máme na talíři za věci).
Pak nás ještě čekalo učit se pití, vypořádat se s elegantním držením těžkých táců a hlavně přemýšlením, jak budeme legitimovat chtivé mladistvé, předtím, než jim dáme alkohol. V USA se to má tak, že musíte legitimovat všechny, kdo vypadají pod 30 let. Pokud tak neučiníte a člověk bude pod 21 let a přesto mu nalijete (a přijde se na to), tak vás čeká pokuta 2500 dolarů a nebo dokonce vězení. Nemluvě o tom, že provozovatel může přijít o licenci (vím to, viděla jsem na to video) a my bychom patrně přišli o víza. A co se musí říct, v USA se to dodržuje hodně striktně. Co jsem se tu bavila s lidmi, tak pokud opravdu policisté nachytají lidi pod 21 let, tak nařídí dechovou zkoušku a pokud mladistvý nadýchá nad určitý limit, tak může trávit noc ve vězení.
 |
| Foto z pixabay.com |
Naštěstí jsem problém legitimování nemusela řešit, protože jsem nejprve nosila vodu, u které jsme se obávala, že se mi pronese (kdo by na svatbě místo koktejlů pil vodu?), ale nakonec za ni všichni byli vděční. Mladistvý byli ukáznění a spořádaně si brali vodu či limonádu, takže když jsem pak chodila s vodkou s limonádou, legitimaci jsem nemusela řešit.
Pak přišlo na řadu nošení jednohubek, to už bylo trochu děsivější, nosila jsem datle (date) zabalené ve slanině a kdykoliv jsem řekla o o jde, tak přišel na řadu vtípek, že už ale schůzku (date) mají. Trochu jsem znejistěla, jestli jim nevykládám hlouposti, ale prý se tak datle opravdu vyslovují! :-) Jeden z přítomných pánů mi dokonce řekl, že jednohubku ochutná už jen kvůli mému přízvuku.
Naštěstí vše probíhalo v pořádku a ačkoliv jsme se nejprve obávali jak to bude těžké, tak se vše povedlo. Bylo to i tím, že hosté byli neskutečně hodní a myslím si, že nám sem tam něco odpustili.
Na konec nás čekalo uklidit špinavé nádobí, kterého bylo nekonečno a čekal nás odvoz do stanu, abychom se připravili. Tehdy nastala ta největší zábava, protože když nás hnali do autobusu, všimla jsem si, že mi chybí moje spolubydlící, která se akorát chvíli před tím vydala sklízet nádobí. Řekla jsem organizátorům, že nám chybí jeden člověk a vydala se jí hledat, když jsme se konečně našly a došly k autobusu, tak nám oznámili, že zbytek už musel jet, aby se stihl připravit a my máme zatím sklízet nádobí a nějak nás zkusí dopravit do stanu. Takže nám nervozita ještě víc stoupla, protože jsem už viděly, jak se všichni naučí synchronizaci a my jediné tam pak budeme zmateně pobíhat a hledat volné místo na umístění talíře.
Jak to dopadlo se dozvíte zítra v druhé části :-)
Mějte se krásně
Ema
Komentáře
Okomentovat